Sloh je základem života. Děkuji za tento dar!

Mohlo to začít jakkoli

14. srpna 2011 v 22:04 | Julli
Každý příběh vlastní svůj počátek i konec. Tento možná začal nějak takto: Byla jednou jedna... Postava. Znaly jsme se dlouho a ona mne učila psát. Věděla, že nepíši básně. A proto se onoho dne rozhodla skrze mne jednu napsat. Zde je.

Mohu být, kýmkoli budeš chtít,

jen hvězdy ve vlasech budu mít.

Mohu být kýmkoli, koho si představíš,

Já nejsem skutečná a Ty to víš.

Mohu být ochráncem, když usínáš,

Mohu být představou, když vzpomínáš.

Smím Tě navštívit při spaní,

Provázet Tě budu bez přestání.

Můžeš mi číst, zpívat i tancovat,

Budu Tě stále milovat.

Budu tou, kterou si vyvolíš,

Budu Tě sledovat nejen když spíš.

Mohu být s Tebou i za Tebou,

Tvé kroky s mými se nespletou.

Budu kýmkoli si budeš přát,

Jen když mne Tvé srdce začne hřát.

Smím být Tvá múza i žal,

Smím být ten, koho ses vždy bál.

Možná že přijdu a víckrát se nevrátím,

Možná že přijdu a víckrát se neztratím.

A poté, když mi dojdou všechna slova,

Dotknu se Tě těmito znova a znova.
 

Všechno, co potřebuji vědět o Andělech

21. července 2011 v 18:41 | Julli
Všechno, co opravdu potřebuji vědět o Andělech, mne naučila má kamarádka Míša :-)
-Andělé umí řídit auto. (A to velice dobře!)
-Andělé rozumí vašemu humoru.
-Andělé vás vždy pochopí.
-Andělé jsou lékem na sobectví.
-I když jsou Andělé jiní než ostatní lidé, nevyčnívají z davu.
-Andělé chápou manýry vaše i vašich domácích mazlíčků.
-Andělé chodí na vaše společné schůzky i o půl hodiny dříve.
-I když si váš Anděl najde přítele, nevykašle se na vás.
-Když Andělé spí, neslyšíte je.
-A především, Andělé váš vždy rádi vidí. (I nečekaně na vlakové zastávce při poněkud horším počasí.)

Jediný den ve školce

13. března 2011 v 22:05 | Lucy.
Jediný den ve školce
Setkaly jsme se v pátek odpoledne. Bezeslově ji má ruce vzala do náruče, a poté tiše uložily do batohu. Nepronášela žádné námitky, když následně určily místo na stole pokrytém tužkami, učebnicemi a jízdenkami z autobusu. Zde přečkala noc.
Následujícího dne se má ji mysl poprvé odhodlala otevřít. Usmívala se na mne skrze pestrý oranžový obal, na němž se skýtali dva kreslení panáčci, krokodýl, rudé auto, jež za sebou zanechávalo stopu kouře, a nevýrazný stín neznámého města.
Počala jsem v ní číst. Pravila mi, že vše, jež opravdu potřebovala znát, se naučila již v raném mládí. Avšak promlouvala ke mně dále. Vyprávěla mi o svých sousedech i své manželce, svých míněních o vážné hudbě i svém vztahu k pokrmu z hub. O vysavačích, Matce Tereze, třídních srazech po letech i o vysavačích, o tom, jež smím vyčíst z pouhé skříňky v koupelně o svých přátelích, či o holčičce, jež sama sebe pokládala za mořskou pannu...
Neponechala mne klidnou. Celé hodiny. Když se neskýtala v mé ruce, toužila jsem po Její přítomnosti. Tolik jsem toužila, aby se mne znova dotkla svou lehkostí a milým pohledem na svět.
Večer mne k sobě povolala naposledy. Za svitu lampy mé oči pomalu klouzaly po Jejích stranách i jednotlivých kapitolách, obrázcích, a především po myšlenkách, jež v sobě ukrývala.
Náhle se uzavřel poslední list. Sklopil své oči a Ona mi ukázala svou šíji. Tmavě modrou s prostými obrázky, z nichž nejvýraznější představoval ruku držící malou propisku.
Nyní Ji znova zřím. Naplněna vzpomínkami a především onou skutečností, že Vše, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučila v mateřské školce...
(Děkuji, pane Fulghume.)

Další články


Kam dál

Reklama